Voda jako životodárná síla
„Vodu neoceníme, dokud nám nevyschne studna, a to platí o všem v životě.“ Franklinův citát byl mottem 7. ročníku literární soutěže, kterou vyhlásila Městská knihovna Tábor ve spolupráci s VOŠ a SZeŠ Tábor a Botanickou zahradou VOŠ a SZeŠ Tábor. 27.11. proběhlo v okresním městě vyhodnocení. Stupně vítězů obsadily ve IV.kategorii (8. a 9. ročníky ZŠ a gymnázií) žákyně 9. třídy – Kristýna, Natálie a Gabriela. Děvčatům blahopřejeme!
O Amálce, která ráda cestovala
Byla jedna holčička jménem Amálka, která bydlela v Praze s rodiči. Byla velice usměvavá a už odmalinka ji bavilo cestovat a poznávat jiné kultury. Její maminka pocházela z Asie a tak bylo jasné, že má Amálka příbuzné i tam. Skončila jí škola a měla chuť někam vycestovat. Poslední den školy přišla domů s vysvědčením a ukazuje ho rodičům. Rodiče se usmívají a říkají jí: „ Amálko, už jsi velká dívka a jelikož ti bylo v dubnu 18 let, rozhodli jsme se, že ti dáme za tak krásné vysvědčení cestu do světa.“ Amálka stála jako zaražená, ale za chvíli ze sebe vyhrkla: „Je to pravda? Neděláte si ze mě legraci? A kam to bude? Už to máte vybrané?“ A takhle pokračovala ještě pět minut. Rodiče jí vše zodpověděli, ale to hlavní jí řekli až v den odletu. Ráno se vzbudila, celá nervózní a nevyspalá, jak na to myslela. Rodiče ji odvezli na letiště a před ním jí pověděli: „Amálko a ještě jedna důležitá věc. Až tam přiletíš, bude na tebe čekat pán s cedulí, kde bude napsané tvoje jméno. Běž s ním, kam ti řekne.“ To Amálku trochu zarazilo, ale řekla si, že by to mohl být nějaký průvodce nebo někdo z hotelu. Rozloučila se s nimi a šla si stoupnout do velké řady, která vedla do letadla. V letadle vše probíhalo hladce a dívenka se i prospala. Letěla 15 hodin i s přestupem a byla ráda, když vystoupila z letadla. Na letišti na ni čekal pán, za kterým přišla a jela s ním do městečka Maoming. V autě jela chviličku a přitom se pána ptala na všechno, co ví. Pán jí řekl, že nesmí nic prozradit, a že je jen řidič. Dovezl jí do města k malému domečku, kde na ni čekala starší dáma. Amálka vystoupila a nevěděla, jak má na paní mluvit. Netušila totiž, že paní umí česky. Amálka tedy spustila: „ Hello, who are you?“ Paní se na ní podívala, vykulila oči a řekla: „Děvenko, jak to na mě mluvíš?“ Amálka se zarazila a byla velice překvapená, že paní umí mluvit česky. „ Já jsem Amálka. Rodiče mi dali tuto cestu za vysvědčení a také jako pozdní dárek k narozeninám. V dubnu mi bylo 18 let. A vy jste?“ Paní se usmála a odpověděla: „ Já jsem tvoje babička Mary.“ V tu chvíli se jí v žilách zastavila krev. Vzpomněla si ale, že když byla ještě malinká, přišel jí balíček z Maomingu s bylinkou jménem „puškvorec obecný“ a s tím i dopis, kde stálo: „ Milá Amálko, posílám Ti k Tvým 5. narozeninám malý dáreček. Mám tě moc ráda a doufám, že až budeš velká, přiletíš za mnou.“
Tvoje babička Mary
Tato vzpomínka dohnala Amálku k slzám a babičku hned objala. Povídaly si celý večer a další večer a další. Bylo to, jako by babičku znala už od narození. V hlavě jí ale pořád vrtala jedna věc. Kde by mohla najít tu vzácnou bylinku? Tak se jednoho dne babičky zeptala: „Babičko, pamatuješ si, co jsi mi poslala k 5. narozeninám?“ Babička chvíli přemýšlela a nakonec si vzpomněla: „Ano a moc dobře. Byl to puškvorec obecný. Ty bys ho snad chtěla?“ Amálka se usmála a povídá: „ Víš, babičko, on tak krásně voněl. Zjistila jsem si na internetu, že se používá jako koření, a já tak ráda vařím a ochutnávám nové věci. Nevěděla bys, kde bychom ho mohly nalézt?“
Babička si odběhla do obývacího pokoje a přinesla knížku s bylinkami pro město Maoming. „V této knížce najdeš, kde se nachází a kudy vede cesta. Víc, Ti ale nepomohu. Ráda bych tam s tebou šla, ale moje nohy už dávno nejsou, co bývávaly.“ Amálka si převzala knížku a začala listovat. Našla si písmenko „P“ a pod ním hned viděla „puškvorec obecný“.
Prostudovala si cestu a našla si ji i na svém telefonu. Ráno brzy vstala, otevřela mapy a vydala se na dlouhou výpravu. V knížce se dočetla, že se bylinka nachází ve stojatých vodách a mokřadech a tak si raději vzala na nohy gumáky. Šla dlouhou cestou, až narazila na malé městečko, které mělo tak zvláštní a prapodivný název, že ho ani nevyslovila. A to jí dala babička i hodinku čínštiny. Viděla, jak si děti hrají v trávě, ovce se pasou a jak jsou zde lidé šťastní. Vzpomněla si na Prahu, kde se jen válí hromada odpadků a všeho možného a lidi na sebe jen křičí. To ji dojalo. Musela však pokračovat dále. Šla a šla, až došla ke stojaté vodě. Uviděla tam spoustu rostlin, a tak se popadla za hlavu a říká si: „ Co já teď budu dělat? Tady je tolik rostlin. Jak mám najít tu správnou?“ Najednou si vzpomněla, že v knížce stálo, že má palicovité květenství. A hned jí viděla. Byla schovaná v malém chumlu. Amálka si ji utrhla a běžela zpět za babičkou. Když přiběhla domů, uvařila výborné jídlo a babičce připravila vodní koupel. Další den nato musela odletět domů. Poděkovala babičce za krásné prázdniny, vyfotila se s ní, objala ji a se smutkem v očích odjížděla na letiště. Doma na ni čekala celá rodina a ptala se na vše, co Amálka dělala a co babička, jak se má a kdy přiletí do České republiky. Amálka si po dlouhém dni lehla do pokoje na polštářek s bylinkou, vystavila si fotografii s babičkou na noční stolek a vzpomínala na krásné letní prázdniny.
Kristýna
Povinné téma: Puškvorec obecný
Povídka
Voda – zdroj života
Voda je náš stvořitel. Voda je náš bůh. Ne, nevěřím v Boha, ale voda je naše vše. Bez ní by nevznikl život. Nikdy bychom se z těch opic nevyvinuli. Voda je náš vůdce. Poroučí nám, co a jak máme dělat. Jak se máme cítit. Když se z nebes spustí neočekávaný déšť, jsme přinuceni si přes hlavy přetáhnout kapuce našich drahých nepromokavých bund. Šťastnější z nás ve svém promočeném báglu možná najdou i deštník. Voda nás nutí platit. Dokonce i naší duší. Jakmile mraky zčernají, vítr se rozfičí a voda v podobě malých studených kapek nám dopadne na kůži oznamujíc, že přichází nejtemnější čas roku. Podzim. Období, kdy se voda dokáže zviditelnit ve vzduchu. Zamlží se nám naše mysl a mozky. Nikdo nechce vytáhnout paty z postele. Proč by? Když venku není vidět ani na krok a z oblak stéká prudký proud vody. A navíc, ta postel je tak krásně vyhřátá. Lidé začnou mít horší náladu. Nic se nikomu nechce, nic se nikomu nedaří a to jen kvůli vodě.
A co teprve zima? Po hlubším zamyšlení mi došlo, že zima je na tom lépe. Zamrzají rybníky a potoky. Zmrzlá voda v parku před školou se promění na profesionální kluziště a děti radostně přichází o zuby. Začnou padat první sněhové vločky, které nás naladí do vánoční nálady. A kdo nemá rád Vánoce, že? Nebo když se zrovna zadaří a celá planeta najednou nemá tu potřebu topit si v krbu pet lahvemi, globální oteplování si dá pauzu a příroda pocukruje naše hory a kopce sněhem, to je pak radosti. Stačí jen čapnout lyže nebo snowboard a hurá na svah. Myslím si, že správně by se měly zimní sporty nazývat vodní sporty. Jen ta voda za přítomnosti studeného počasí trochu ztuhne, ale furt je to voda ne?
Když roztaje poslední sněhulák, nastane obleva a s ní tak dlouho očekávané jaro. Tohle roční období se chová jako podzim, ale otepluje se jak venku, tak v našich srdcích. Přichází vlna pozitivního smyšlení a změn. Jak v životě lidí, tak i v přírodě. Voda si s námi pohrává a někdy se rozhodne i zazlobit a znovu udeřit ze shora. Jindy nás nechá si vychutnávat přísun příjemných slunečních paprsků. Ale jejím hlavním úkolem na jaře je tvorba nového života. Dávno zapomenuté rostliny, které se v zimě stačily schovat před mrazem, na nás vykukují ze svých skrýší. Voda nadopuje jejich končetiny a zrodí se nová rostlinka. Nebo nový život jedince. Na tom má též velký podíl. Navíc je hodně důležitá i třeba o Velikonocích. Děvčata by se bez ní nemohla obejít. Kdyby náhodou nějaký odvážný chlapec přišel koledovat po poledni. Hodit na něj jen prázdný kýbl, by nebylo to pravé ořechové. Pak už je všechno řádně připraveno na příchod včelích rojů. Ony vše hezky opylují a pak se jen necháváme unášet krásou přírody. Žádný strom a keř nezůstane bez povšimnutí. Vše kvete a roste.. Krajinu začnou zdobit veselé pestré barvy květů.
Když se objeví první lahodné plody rostlin, značí to příchod léta. Třešně a višně, jahody, borůvky i maliny, broskve a meruňky, okurky a rajčata ve sklenících a hlavně vodní melouny. Takový meloun je to skutečné letní potěšení. Skládá se hlavně z vody a opravu zaručeně přírodních barviv. V parných letních dnech vodní osvěžení ocení úplně každý. I pes. Ať už v podobě jakéhokoli vodního ovoce, svěžího nápoje, anebo skokem do bazénu. To vodu pak všichni uctívají. A ten nepříjemný podzimní déšť se promění na krátkou osvěžující spršku. Když nastanou letní prázdniny a volna, všichni se seberou a pospíchají k vodě. I přes všechny nekonečné kolony to stojí za to. Každý člověk potřebuje být obklopen vodou ze všech stran a dokáže se za ní táhnout třeba i několik set kilometrů. Takhle moc jsme do ní zbláznění.
Vodu milujeme, potřebujeme ji, nedokážeme bez ní žít. To tak zůstane navždy. Ale zůstane tu voda navždy s námi? Nebo ji přivedeme k záhubě? Určitě existuje spousta vědeckých výpočtů, které říkají, kdy o vodu přijdeme. Bude to za dvacet let? Padesát let? Nebo třeba až v příštím tisíciletí? Nikdo si nemůže být stoprocentně jistý. Momentální styl života, který provozujeme, naznačuje to, že nikdy. Všichni víme, že existují lidé v chudých zemích, kteří musí den co den chodit pro vodu několik kilometrů k nějaké znečištěné řece. Jelikož většina z nás toto neviděla na vlastní oči, nedokáže si to představit a nepřemýšlí o tom, chováme se, jako by tento problém neexistoval. Nenavrhuji to, abychom každý den v depresích a strachu seděli doma a už se nikdy nesprchovali, ne. Ale voda je opravdu základem našeho života. Jedno z nejcennějších věcí, co máme. Tomu bychom se mohli podřídit. Protože třeba za těch padesát let to budeme my, kteří budou chodit pro vodu ke znečištěním řekám chemikáliemi a plasty.
Anebo možná ne. Možná se polovina populace přestěhuje na Mars. Tam se podle vědeckých výzkumů voda vyskytuje. Nebo někdo z nás vymyslí, jak ji sem dostat. Anebo jak efektivně, rychle a levně přeměnit slanou vodu na pitnou. To by ale muselo následovat až po tom, co by někdo přišel na to, jak se zbavit všeho toho plastu a odpadků z oceánů, tak aby to nebylo ještě víc devastující pro planetu. To se zatím jeví jako nadlidský úkol.
Existuje hodně způsobů, jak vodou šetřit. Kratší sprchy, efektivnější myčky nádobí, nezalívat zahrádky pitnou vodou nebo používat šetrnější přípravky na praní, které tolik neotráví naši vodu. Třeba až po oceánech zbydou jen prázdné hluboké krátery, Bůh se zase rozhodne na nás svrhnout potopu a naplní tyto vyprahlé kaluže boží vodou. Všechny nás zachrání – voda. Voda je náš spasitel.
Gabriela
Povinné téma: Voda – zdroj života
Úvaha
Puškvorcové jezírko
Za devatero horami a devatero řekami se rozkládá hluboký les. Uprostřed lesa se před dávnými časy vytvořilo jezírko. Jezírko postupem času rostlo a rostlo a dnes bychom ho mohli nazvat velkým jezerem. Bylo to nejkrásnější a nejčistší jezero široko daleko. Mohutné stromy mu zpevnily kořeny hráz, kterou lemoval puškvorec obecný, jenž nikde jinde na světě nerostl. Kmeny stromů vytvořily okolo jezera zábranu, aby se k vodě nedostali lidé, kteří by ho mohli zničit. Celý den bylo jezero osvětlováno sluncem a odrážely se v něm jeho paprsky, takže to vypadalo, jako by svítilo a prosvětlovalo celý les. V noci se zase v jezeře zhlížel měsíček. Bylo to kouzelné místo. V jezeře se totiž nacházelo Puškvorcové království.
Žilo tam mnoho vodních živočichů. Království vládl král Okružák Ploský III. Byl to dobrý král, všichni ho měli rádi. Byl však už velmi starý a zanedlouho měl na trůn nastoupit jeho syn.
V celém jezeře byli všichni obyvatelé zdraví, protože každý denně dostal kousek puškvorce, pro který král často chodil na břeh. Okružáci jsou totiž obojživelníci. Některý puškvorec rostl i kousek pod vodou nebo v ní měl ponořené listy, tak si pro něj ostatní obyvatelé jezírka mohli doplavat i sami. Je to léčivá rostlina - dobrá na žaludek, takže si ji každý dopřával i navečer před spánkem. Navíc zásobuje vodu kyslíkem, proto se v jezeře všem dobře žilo.
Jednoho dne se nad jezerem náhle zatáhlo. Po krásném prosluněném létě začal přicházet chladný podzim. V království si každý rok dělali zásoby puškvorce, protože zjistili, že chladno nemá rád a na podzim už neroste.
V lese bydlel zatrpklý čaroděj, který dobře věděl o jezírku a puškvorci. Dříve dělal dvorního čaroděje v nedalekém lidském království u lesa. Jednou vyprávěl králi o léčivé rostlině, která roste jen hluboko v lese. Král se mu ale vysmál, řekl jen, že se pomátl a že žádná léčivá kytka neexistuje. Z hradu ho vyhostil, aby dál nešířil nesmysly. Čaroděj se naštval a chtěl se pomstít. Počkal si tedy na podzim, kdy už puškvorec neroste a přidal do vody, která teče do království a všichni ji pijí, lektvar na bolení břicha. Netrvalo dlouho a všichni se otrávené vody napili. Král si vzpomněl na léčivou bylinu z lesa a poslal všechny vojáky, kteří byli alespoň trochu v pořádku, hledat puškvorec. Žádný z vojáků ani nevěděl, jak bylina vypadá, takže ji nikdo nemohl najít. Naštěstí si nový král Puškvorcového království všiml neobvyklého pohybu v lese. Zjistil, co se lidem stalo, a rozhodl, že jim pomůžou. Vydal se tedy s menší družinou obojživelníků, ve které byly zejména žáby, mloci a okružáci, na cestu. Uběhly asi dva týdny, než došli do královského hradu.
Okružák Ploský IV. se tam sešel s králem a povídá mu: „Jsem král z Puškvorcového království a doslechl jsem se, že vaše království postihlo bolení břicha a mám návrh. U našeho jezera rostl puškvorec. Teď už sice odkvetl, ale ve vodě jsou pořád obsaženy látky z něj, tudíž má léčivou vodu. Každý obyvatel by mohl dostat trochu a za to byste nám na podzim čistili jezírko od listů a jehličí, co tam napadají.“ Král souhlasil a za pár dnů bylo království uzdravené. Čaroděj byl zlostí bez sebe a raději odešel ze země. A jezero bylo každý podzim krásně čisté. A kdo ví, možná v blízkosti něj dodnes stojí vaše vesnice a až bude jednou zle, určitě se jeho obyvatelé opět znovu objeví, aby vám pomohli.
Natálie
Povinné téma: okružák ploský, puškvorec obecný
Pohádka
