Práce žáků

 

Březnová VVýzva

Výzvy z výtvarné výchovy se zúčastnilo 61 žáků naší školy (z 1. i 2. stupně). Děti pomocí pěti slov a obrázků vyjádřily své dojmy ze situace, která se nás již rok týká. (V každém řádku je napsáno jedno slovo, které obsahuje písmeno slova COVID a má s tímto slovem pro jednotlivce souvislost.) Ve videu jsou použity práce, které se nejvíc přiblížily zadání.

Video zde: Březnová VVýzva

IMG 20210504 113541

 

NEJEN MODRÁ JE DOBRÁ ANEB BARVY Z BOTANICKÉ ZAHRADY

Již tradičně jsme se zúčastnili literární soutěže pořádané Městskou knihovnou Tábor ve spolupráci s VOŠ a SZeŠ Tábor a opět úspěšně. Poděkování a gratulaci si zaslouží:

1. místo: Petr Macek, 6. A

2. místo: Anna Pošvářová, 7. A

3. místo: Denisa Křepelková, 6. A

Čestné uznání obdržely Matylda Absolonová, Eva Lebedová, obě 6. A, a Nikola Hrnčálová, 7. A.

Jejich práce si můžete přečíst ZDE.

 

 

Eva Lebedová

Bylo jednou jedno království až na samém okraji světa. Moudře a spravedlivě tu vládl král Iker. Po boku měl krásnou a milující ženu Qwen. Lidé se díky nim měli dobře a v zemi vládl mír a klid. Král s královou měli jedinou dcerku. Jmenovala se Lily. Malá princeznička byla zvídavá a na hradě ji udrželo jen málo co. Bavilo jí hrát si se šaškem Ugem v zahradách. Ugo jí ukazoval všechna možná zvířata,která v zahradě mohli vidět a učil jí názvy rostlin a květin. Nejvíc však Lily milovala vyjížďky do blízkých lesů na svém poníkovi Hektorovi. Otec jí často brával s sebou, i když to královna nerada viděla, protože měla o dcerku strach.

Jednoho dne před obědem se zase společně vydali na krátkou projížďku. Hektor si pyšně vykračoval po lesních cestách a Lily se spokojeně rozhlížela po okolí a snažila se poznat,

co kolem nich právě roste a kvete. Ugo, který pobíhal vedle pomalu jdoucích koní, z ní měl radost. Byla opravdu bystrá.

Najednou nedaleko od nich zaznělo pár výstřelů. Iker zaklel. Nejspíš nějaký pytlák. „Lily, počkej tady, zajedu se tam podívat.“ „ Ugo, dej na ni pozor. Ručíš mi za to hlavou!" řekl král, mrknul vesele na šaška a odjel. Zanedlouho se ozvaly další výstřely. V keři hned vedle poníka se probudil velký dravec a s křikem a hrozným randálem se rozletěl pryč. To ale Hektor nečekal, obrovsky se vylekal a začal pádit tryskem pryč. Nevěděl kam, hlavně co nejdál od toho děsivého stvoření. I Lily se lekla, pevně se chytila uzdy a přitiskla se ke koníkovi. Volala na Uga, ale než se šašek, který nečekaným pohybem poníka upadl, vzpamatoval, byla Lily i s Hektorem ta tam. Zoufalý šašek se za nimi pokoušel běžet, ale les byl hustý a připadal mu ze všech stran stejný. Volal, křičel, ale marně. Odpovědí mu byl jen bezstarostný zpěv ptáků. Sedl si na pařez, schoval si hlavu do dlaní a rozplakal se. Když zanedlouho zvedl hlavu, zjistil, že se k němu blíží panovník. Král uviděl šaška samotného, seskočil z koně a hnal se k němu. Ugo mu všechno se slzami v očích pověděl. "Zůstaň tady šašku, kdyby se dcerka vrátila. Já jedu na hrad pro vojsko a pročešeme celý les." Ugo smutně přikývl a sledoval, jak Iker mizí v lese.

Mezitím se Hektor stále řítil lesním porostem, co mu síly stačily. Lily se ho snažila uklidnit, ale marně. Všimla si, že les kolem nich ještě více zhoustl, ale také se změnila vůně a počasí. Bylo zde velké vlhko, ale zároveň teplo a mezi hustými větvemi probleskovaly sluneční paprsky. Té změny si všiml i poník a zpomalil. Lily se konečně mohla posadit do sedla a rozhlížela se kolem sebe. To,co uviděla, jí vyrazilo dech. Kolem nich byly rostliny a květiny, které neznala. Těch barev a vůní! Před nimi se objevil potok. Hektor k němu hned zamířil. Měl po úporném běhu strašlivou žízeň. I Lily sesedla z poníka, aby se napila. Věděla dobře, že kde pije její kůň, je voda čistá.

            Když zvedla hlavu, vyjekla leknutím. Přímo naproti ní stálo jakési zelené stvoření. Dívka. Prohlížela si princeznu velkýma modrýma očima. Lily si ji  také důkladně prohlížela, nikdy v království nikoho takového neviděla. Dívka měla husté zrzavé vlasy, byla štíhlá a na sobě měla jakýsi letní obleček, spíš něco jako kraťasy a tričko. Všechno mělo barvy do zelena a žluta. Všimla si, k jejímu zděšení, že i její kůže pod oblečením má zelený nádech. Dívka na Lily promluvila: „ Kde ses tady vzala? A co jsi zač?!“ Lily pověděla dívce, jak se jmenuje a odkud je. Vyprávěla, jak s otcem jeli na vyjížďku, jak se jí splašil poník, o šaškovi a o hradě. O jejich velké zahradě a co v ní všechno roste. Dívka jí poslouchala se zájmem. Když princezna domluvila, řekla: „ Já jsem Mave, když máš tak ráda přírodu, provedu tě po našem lese, chceš? „ Vašem lese?, podivila se Lily, „ tohle je přeci království mého tatínka a patří nám!“ Dívka se zasmála: „ Tohle je les Aerdin, ten patří už celou věčnost nám!“ Lily se zarazila: „ Komu nám? Co jsi tedy vlastně zač?“ Znovu si prohlédla Mave od hlavy až k patě. Byla tak jiná, ale přesto v něčem podobná. „ Jsem dryáda, nebo se nám taky říká lesní žínka. Tak už přeci pojď, je tu toho tolik, co ti chci ukázat.“ Lily se ani na okamžik nerozmýšlela a přeskočila potok za Mave. Ta jí chytla za ruku a už jí horlivě ukazovala jednu úžasnější květinu než druhou. Lily z té nádhery přecházel zrak. Pak si všimla skupiny rostlin, které byly ve zvláštní oplocené zahrádce. Hrály všemi barvami, hlavně žlutou. „ Co je to támhle? Proč jsou ty rostliny za plotem? Nikdy jsem takové neviděla! Jsou nebezpečné?“ zeptala se princezna zvědavě své průvodkyně. Mave se zase zasmála. „ Ale vůbec ne. Pojď, ukážu ti je!“ Došly až těsně k plůtku. „ Tohle je mořena barvířská, světlice barvířská, kručinka barvířská a to vzadu, to zelené, je řešetlák počistivý. „ vyjmenovávala divoženka názvy, které Lily nikdy od Uga neslyšela a zdály se jí dost divné.

„ Takové rostliny u nás vůbec nemáme. Proč jsou ale tady v ohradě?“ Mave princezně vysvětlila, že rostliny jsou pro dryády nesmírně důležité. Vyprávěla, jak z nich dostávají různé přísady a těmi si pak barví oblečení. „ A za plotem jsou kvůli tomu, aby místní zvěř tak vzácné rostlinky neponičila a nesnědla“ dodala Mave nakonec. Lily byla z rostlin nadšená a smutně si povzdechla, že takové květiny nemají v zahradě. Určitě by se Ugovi líbily. Rozhlédla se smutně po úžasném lese a všimla si, že se začíná stmívat. I její průvodkyně si toho všimla a usmála se. „ No, myslím, že už je na čase se rozloučit. Tumáš!“ a podávala princezně malý žlutý pytlíček. Lily se překvapeně na Mave podívala. V pytlíčku byla semínka právě těch vzácných květin ze zahrádky. Lily nadšením vypískla, ale pak se zarazila. „Netrefím zpátky domů.“  „ Neboj, Hektor tě dovede na lesní pěšinu a slyšíš? Tvoji lidé už tě dávno hledají, tak si pospěš, ať je nepropásneš než bude tma.“ A opravdu, když se Lily pozorně zaposlouchala, slyšela volání Uga a pak i svého otce. Rychle nasedla na poníka a vesele zamávala na dryádu. „ Děkuju za všechno a na shledanou!“ „ Sbohem“ zvedla ruku na pozdrav Mave a zmizela princezně před očima.

Hektor opravdu věděl, jakým směrem má vyjít z kouzelného lesa ven. Lily se naposledy ohlédla. Byla to nádhera. Vtom slyšela štěkat psy a vzápětí se z houští vynořil Bard, otcův nejlepší lovecký pes. Hned za ním se přiřítil Ugo. Lily seskočila z poníka a hnala se k němu. Šašek popadl princeznu do náruče a pevně jí objal. Po tvářích už mu zase tekly slzy.

„Lily! Lily!“ slyšela otcův známý hlas... „Lily no tak vstávej! Dneska je první školní den, přeci nechceš přijít pozdě!“ otevřela oči a uviděla tatínka, jak se sklání nad její postelí. Zmateně se posadila na posteli. Takový zvláštní sen! Rukou nahmatala něco, co pod polštář rozhodně nepatřilo. Malý žlutý látkový pytlíček...

Denisa Křepelková

O mladé čarodějnici

            Milé děti, ráda bych Vás pozvala na prohlídku do botanické zahrady V Táboře, kterou hlídá čarodějnice Zarada. Zarada je velice chytrá, zná spousty kouzel. Umí vykouzlit úsměv na tvářích lidí, umí rozzářit každou rostlinku i každé zvířátko.

Nežije tam sama, s ní tam žije také mladá čarodějnice Uzura. Uzura je zlobivá, neposlušná, ale hlavně neposedná čarodějnice. Nechce se vůbec učit, ale přitom by chtěla umět si všechno vyčarovat.

            Uzura je dost zvídavá, a ráda pozoruje Zaradu, když kouzlí. Často to zkouší sama, když Zarada není doma. Nedaří se jí, protože nedává pozor a všechno se jí plete. Je z toho moc smutná. Ví, že Zarada zná všechny rostliny a ví, co se z jaké rostliny na co používá. Když si odřela kolínko, Zarada přiložila list rostliny a druhý den bylo kolínko zahojené. Chtěla by také vše znát a umět..

Jednoho dne, když přišli lidé na prohlídku zahrady, si Uzura všimla malé holčičky, měla totiž krásně barevné šaty, které se naší mladé čarodějce líbily. Večer prosila Zaradu, aby jí vykouzlila taky takové šaty. Ale Zarada jí odpověděla, že by z nich za chvilku neměla radost. Nerozuměla, proč by z nich neměla mít radost. Zarada jí vysvětlila, že je vždy největší radost z toho, co si umí sama vyrobit.

            Uzura byla smutná, moc ty šaty chtěla. Druhý den šla za Zaradou a řekla jí, že chce mít radost a že si chce šaty sama vyrobit. Ale potřebovala pomoc. Zarada souhlasila, ale bude to chvilku trvat.  Nejprve si musíme obarvit plátno. Víš, čím by se dalo obarvit plátno, aby barva dlouho vydržela? Uzura kroutila hlavou, že neví. Tak pojď za mnou do zahrady a nasbíráme rostlinky, které usušíme, nastrouháme, nalámeme a dáme potom vařit.

            Uzura s velikým napětím poslouchala Zaradu, když jí popisovala rostlinky, které spolu sbíraly. První rostlinka se jmenuje Mořena barvířská, z ní usušíme kořen a nastrouháme. Z něj bude nádherná červená barva. Další rostlinka byla Světlice barvířská, ze které usušíme květy, z ní bude nádherná žlutá barva. Další rostlinka byla Boryt barvířský, tu usušíme celou. Z ní bude po vyvaření nádherná modrá barva, poslední rostlinkou byl Řesetlák počistivý - z jeho plodů bude nádherně zelené barvivo. Uzura byla hodně unavená a brzy usnula. V noci se jí zdálo, že běhá po louce v nádherných šatech. Nemohla vůbec dospat rána.

Druhý den ráno si Zarada přinesla na plotnu veliké hrnce a bylinky, které nasbíraly. Daly vařit vodu, do vody přidaly sušené bylinky a k nim vložily bílé kusy plátna. Vařily je dlouho. Večer kusy plátna vyndaly z hrnců a sušily je na šňůrách. Byly nádherné a Uzura si myslela, že je Zarada vyčarovala.

Další den nastříhaly z plátna tvary, které potom Zarada sešila. Uzura zářila štěstím a byla nejšťastnější čarodějnicí pod sluncem, protože si spolu se Zaradou ušily nádherné šaty, kterých si moc vážila. Hlídala je, aby si je neušpinila, aby je nikde neroztrhla, protože to dalo moc práce a hlavně moc poznání.

Uzura pochopila, že krása se nemusí vždy jenom vykouzlit, ale nechá se třeba i vyrobit. Musí k tomu však být i hodně vědomostí o všem, co nás obklopuje a co se na co nechá použít.

O Kručince

Matylda Absolonová

Hluboko v lese žila se svojí dcerou Kručinkou bylinkářka Mořena. Společně s Kručinkou sbíraly různé květiny, které nepoužívaly jen na léčení, ale i na barvení. Bydlely v malé chaloupce u velikého smrku, kde rostla spousta druhů květin. Mořena milovala barvy, hlavně červenou, posílala proto Kručinku do lesa, aby přinesla barvířské rostliny. Společně poté barvily látky, které sušily na střeše chaloupky, a ta díky tomu zářila do dálky všemi barvami. Kručinka z lesa nosila mamince světlici na červenou sukni nebo krásně žluté tílko. Také nosila řešetlák na zelené kalhoty pro hajného, nebo boryt na krásně modré šaty pro lesní víly a mnoho dalších rostlin.

Když šla sbírat řešetlák, který rostl jen u studánky, aby měly s Mořenou dostatek látek a oblečení na trh, co se měl ve městě konat, tak tam viděla sedět chlapce, který se tam byl osvěžit po práci v lese. Nejdříve se ho lekla, ale pak si sedla vedle něho ke studánce. Chlapec se jí ptal: „Copak to tu sbíráš?“ A Kručinka odpověděla: „Jen nějaké rostlinky, abychom mohly barvit látky, které poté prodáme. A co tu děláš ty?“ Chlapec na to odpověděl: „Já tu odpočívám po práci. A jak se jmenuješ?“ A na to Kručinka špitla: „Já se jmenuju Kručinka, bydlím tady kousek v lese se svojí mámou Mořenou.“  Podivil se: „Kručinka. Zajímavé jméno, proč zrovna to?“ „Jmenuji se tak podle jedné krásné a léčivé bylinky. Ale teď už musím jít,“ namítla Kručinka a rychle odešla.

Když doma s Mořenou máčely látky, tak Kručinka začala myslet na toho chlapce. „Kdo to asi byl?“ říkala si. „Proč já hloupá se ho nezeptala, jak se jmenuje a odkud je.“ Maminka ji vyrušila z jejího snění: „Kručinko, proč jsi zastavila?“  „Ále, jen jsem se zamyslela... “ A na to Mořena: „Tak nemysli a pracuj, máme toho ještě dost!“ 

Když vyrazily brzy ráno na trh prodávat látky a oblečení, Kručinka si tam všimla toho chlapce a v duchu se zaradovala: „To je přece on! Ten, kterého jsem potkala u studánky!“ Mořena zatím vyndávala látky: „Kručinko, pomoz mi! Přijdeš mi poslední dobou nějaká zvláštní, není ti něco?“ Na to Kručinka: „Né, neboj maminko, není mi nic, jenom...“ „Jenom co?“ zkoumavě se zeptala Mořena. Na to už Kručinka neodpověděla. Prodej se jim opravdu moc dařil, to asi proto, jak byly jejich výrobky krásné. Kručinka chtěla za tím chlapcem jít, ale moc se bála, a tak doufala, že přijde on. Zrovna když jim zbývalo posledních pár kusů a začaly balit, tak přiběhl: „Slyšel jsem že...“ Na chvilku se zastavil a podíval na Kručinku. „Slyšel jsi co?“ „Eee... no, že vaše oblečení je prý dobré a všichni si ho chválí, tak jsem se chtěl zeptat, jestli vám ještě něco nezbylo.“  Mořena řekla: „Ano, zbylo, ale musím pro to dojít.“ A odešla. Chvíli bylo ticho, pak se ho Kručinka zeptala, jak se jmenuje, a on řekl, že je Kryštof.

A jak čas plynul, tak se spolu scházeli víc a víc a začínali si rozumět. Kručinka se rozhodla, že Kryštofa představí Mořeně. Ta však nesouhlasila, aby Kručinka byla s Kryštofem, naštvala se a vyhodila ji z domu.  

Tak se Kručinka přestěhovala ke Kryštofovi, kde byli oba šťastní. Kručinku jen mrzelo, že se neudobřila s Mořenou. Kručinka si otevřela bylinkářství, kde využívala to, co ji naučila její matka Mořena. Žili spolu takhle dlouho a šťastně, dokud do města nepřišla cholera. A naneštěstí se nakazil Kryštof. Kručinka byla nešťastná, protože nevěděla, jak ho má vyléčit, tak šla prosit o pomoc Mořenu. „Maminko, pomoz mi, jsem nešťastná, nevím, co mám dělat.“ zoufala si Kručinka. Na to jí Mořena odpověděla: „Máš v sobě moc vyléčit choleru, ale musíš se obětovat...“ Kručinka nezaváhala: „Ano obětuji se! Ale co mám udělat?“ „Jsi si jistá? Musíš vypít čaj, co ti připravím. Až zapadne slunce, proměníš se v květinu, kterou pak Kryštof utrhne a udělá z ní vývar. Když vývar vypije, tak se vyléčí.“ Kručinka zesmutněla: „Když to nejde jinak, tak to podstoupím a zachráním tak Kryštofa a další.“

Ráno se Kryštof probudil a našel dopis od Kručinky, ve kterém mu psala, aby na zahradě utrhl žluté květy keře, který tam roste. Z květů ať uvaří čaj, vypije ho a nabídne ho i ostatním nemocným lidem, které tím zachrání.

Petr Macek

NEJEN MODRÁ JE DOBRÁ

            Za třemi horami, dvěma řekami a jedním hustým lesem stál na paloučku domek. V něm žil starší muž, který se jmenoval Řešetlák. Byl to takový starý pichlavý morous. Měl hodnou ženu Světlici a dvě dcery. Starší se jmenovala Kručinka a mladší Mořena.

            Matka Světlice pracovala celý život v prádelně. Barvila tam prádlo. Když dcery vyrostly, začaly jí pomáhat. Kručinka barvila prádlo vždy na žlutou barvu a Mořena na červenou,  jinak to neuměly.

            Netrvalo dlouho a matka Světlice těžce onemocněla a nemohla v prádelně pracovat. Dcery tak musely pracovat samy. Mořena vždy po práci spěchala domů, aby se postarala o nemocnou matku a vypomohla v domácnosti. Kručinka ale domů moc nechvátala. Bylo jí všechno jedno, raději se toulala a užívala si, dokud je mladá a krásná.

            Jednoho dne Kručinka potkala mladíka, který se jmenoval Boryt. Byl to takový hejsek, ale Kručince se moc líbil a zamilovala se. Boryt všude Kručinku doprovázel, a tak přišel i do prádelny. Tam začal Kručince pomáhat, ale to byla velká chyba. Jak pracovali společně, obarvili vždy prádlo na zelenou barvu a ne na žlutou.

            Jako první si toho všimla Mořena. Zhrozila se. Věděla, že zelená barva prádla znamená zlo a nemoci. Prosila Kručinku, ať zase pracuje sama a prádlo tak bude zase žluté. Ta ovšem o ničem nechtěla ani slyšet. Zelená barva se jí líbila, lidé prádlo kupovali, nosili a vše se zdálo v pořádku. Uplynulo však léto, přišel podzim a vše se změnilo. S chladným počasím se lidem, kteří nosili zelené prádlo, zhoršilo zdraví. Začaly se jim dělat ošklivé boláky,  měli vysokou tepotu a vůbec nevěděli, že je to tím zeleným prádlem.

            Mořena se tedy vydala na zámek, aby vše vysvětlila králi. Prosila ho, ať přestane Kručinka pracovat s Borytem, prádlo bude zase žluté a lidé se tak uzdraví. Král jí ale nevěřil a prohlásil ji za čarodějnici. Nechal ji dokonce uvrhnout do žaláře. Mořena byla nešťastná, lidé byli dál nemocní a vše vypadalo zle.

            O neštěstí Mořeny se dozvěděli rodiče a nechtěli uvěřit, že by jejich dcera byla čarodějnice. V jejím pokoji našli encyklopedii rostlin, a tak zjistili, že má Mořena pravdu. Starým rodičům nezbylo nic jiného, než se vydat ke králi a dceři vyprosit milost.

            Ke králi byla cesta daleká, ale co by rodiče neudělali pro milovanou dceru. Šli a šli, až do dalekého města došli. Ke králi je pustit nechtěli, ale pak se jim zželelo starých lidí a král je vyslechl. Moc jim nevěřil. Moudrý rádce však krále přesvědčil, ať jednoho nemocného zbaví zeleného prádla a uvidí se, co se bude dít. A ono se dělo. Teploty u nemocného začaly klesat a boláky mizet. Po nějaké době se nemocný úplně uzdravil.

            Po tomto zázraku král nařídil Kručince a Borytovi už spolu nepracovat. Zavřel je do žaláře za to utrpení, co způsobili lidem. Mořena byla propuštěna a mohla se šťastně vrátit s rodiči domů.

Jak se stal řešetlák počistivý černým

Nikola Hrnčálová

     Byl jednou jeden řešetlák počistivý. Tehdy měl žlutou barvu a chtěl se barevně odlišit od mořeny barvířské, světlice barvířské, borytu barvířského a kručinky barvířské. Jeden čaroděj mu nabídl, že mu pomůže, ale musí splnit tři úkoly v lidské podobě. Mohl se kdykoliv proměnit zase zpět, ale kdyby ty tři úkoly nesplnil, čaroděj by ho už nikdy neproměnil zpět v rostlinu.

     První úkol se zdál lehký, ale jak už to bývá, zdání často klame. Měl v noci ukrást princezně z nedalekého království papouška. A tak se i stalo. Jenže ten papoušek začal tak nahlas křičet, až vzbudil celý zámek. Teď se mu náramně hodilo, že se může proměnit v rostlinu a tím se zachránit před vězením. Proklouzl ze zámku pryč a přinesl papouška čarodějovi. Ten mu zadal druhý úkol. Vydržet deset minut pod vodou. To by sice v lidské podobě nedokázal, ale v té původní ano. Byla to pro něj hračka. Nakonec si přišel k čarodějovi pro další úkol, a to ten poslední. Měl se stát neviditelným. Stát se neviditelným před ním ještě nikdo nedokázal. A ani řešetlák si s tím nevěděl rady. Došel si tedy pro radu ke královně a ta mu poradila, že se stane neviditelným jedině tak, když sní neviditelné jablko. Královna mu prozradila, že se vyskytuje v královské zahradě, ale ještě ho nikdo nikdy neviděl. On si však dokázal poradit. Vyrobil spoustu barvy z barvířských rostlin. Všechnu barvu po celé královské zahradě vylil a to neviditelné jablko se také obarvilo. Tím pádem už bylo vidět. Sebral jablko a rychle utíkal k čarodějovi. Tam mu řešetlák předvedl, jak se stane neviditelný tím, že si kousne do jablka. Čaroděj, i když nerad, ho proměnil ze žluté barvy na černou.

      A tak se vyskytuje dodnes, i když ve volné přírodě jen zřídka.

O bílé víle

Anna Pošvářová

Byla jednou jedna víla, která se jmenovala Anežka. U víl bylo ve zvyku, že každá měla jinou barvu šatiček. Anežka ale měla jen čistě bílé šatičky, a proto se s ní nikdo nekamarádil. Byla z toho hodně smutná, kdo by taky nebyl? Jednou už to Anežka nevydržela a rozplakala se.

 Všimla si toho jedna starší víla a zeptala se jí: „Co se ti stalo, Anežko?“  Anežka jí odpověděla: „Víte, nikdo se se mnou nechce kamarádit.“ „A pročpak?“ zeptala se starší víla. „Protože mám čistě bílé šatičky,“ odpověděla Anežka. Starší víla se nad ní smilovala a poradila jí: „Znám jednu velkou zahradu, v ní roste spousta květin a ty  umí vytvářet nádherné barvy.“ „Vážně? A kde je ta zahrada?“ zeptala se Anežka. „Docela daleko, musíš se vydat na severozápad a potom pořád rovně, doletíš tam asi za pět dní,“ řekla starší víla. „Tak to abych vyrazila, děkuju,“ poděkovala Anežka a připravovala se na cestu.

 Sbalila si vodu, dostatek jídla a vyrazila. První den proběhl docela v pořádku. Druhý den byla sice unavená, ale letěla dál. Třetí den už si musela odpočinout, ale za chvíli zase nabrala sílu a znovu vzlétla. Za necelé dva dny dorazila na místo. Spatřila nádhernou zahradu plnou květin. Rozběhla se přímo k nim. Prohlížela si je hodiny, když si najednou vzpomněla, proč tu vlastně je. Zdvořile se zeptala květin, jak se jmenují. A jedna po druhé se začaly představovat: „Já se jmenuji Mořena barvířská, barvím červeně.“ „Já se jmenuji Světlice barvířská a barvím žlutě.“ „Já jsem Boryt barvířský a barvím modře.“ „Já se jmenuji…“ Poslední květina se ani nestihla představit a ostatní ji okřikli: „Ty se ani nemusíš představovat, tvoji barvu nemá nikdo rád!“ Ale Anežka řekla: „Mě by zajímalo, jak se jmenuješ a jakou barvou barvíš?“ „Vážně?“ zeptala se poslední květina. Anežka přikývla.

 Květina tedy plná radosti začala znovu: „Jmenuji se Řešetlák počistivý a barvím zeleně.“ „Hmm, zelená je docela pěkná barva,“ řekla Anežka. „Doopravdy?“ zeptal se Řešetlák. „Doopravdy?“ divili se ostatní. „Ano, doopravdy, mně se moc líbí,“ odpověděla Anežka. A ostatní květiny začaly Řešetlákovi závidět. „Takže naše barvy se ti nelíbí?“ zeptala se Mořena. „Zelená ti přijde hezčí než moje žlutá?“ vykřikla Světlice. „Ne, jenom se mi nelíbí vaše chování,“ řekla Anežka.  „Aha, omlouváme se,“ zastyděly se jednohlasně všechny tři květiny. „Omluva se přijímá,“ řekl Řešetlák. Mořena, Světlice a Boryt byly šťastné, že jim Řešetlák odpustil. „A jakou barvou si tedy obarvíš šatičky?“ zeptala se Světlice. „Myslím, že by bylo hezké, kdybych si obarvila šatičky všemi barvami!“ oznámila radostně Anežka.

 „To je dobrý nápad,“ zajásala Mořena. „Přímo vynikající!“ přidal se Boryt. „Taky myslím,“ řekla Světlice. „Souhlasím!“ vykřikl Řešetlák.  „Děkuji, ale jakou mám začít?“ znejistila najednou Anežka. „Co třeba od nejsvětlejší?“ řekla Světlice. „To říkáš jenom proto, abys byla první. Já bych začala podle duhy,“ okřikla Světlici Mořena. „To bys byla zase první ty, takže by to taky nebylo fér. Já bych barvil na přeskáčku,“ přidal se Boryt. „Jestli se budete takhle hádat, tak si je obarvím jen zelenou,“ okřikla je Anežka. „Né, to né, promiň,“ omluvily se květiny. „Už to mám!“ vykřikla najednou Anežka. „Opravdu?“ „A jak tedy?“ překřikovaly se květiny. „Začnu zelenou, potom modrou, poté by byla hezká žlutá a nakonec červená,“ přednesla návrh Anežka. „Mně se to docela líbí,“ řekl Boryt. „Ano, docela pěkné,“ souhlasily Mořena a Světlice.

 A tak začalo velké barvení. První dal Anežce trochu barvy Řešetlák, poté Boryt, následně Světlice a nakonec Mořena.  Anežka se mohla pustit do barvení. Když si na sebe oblékla nabarvené šatičky, všechny květiny na ní mohly oči nechat. „Hezčí šatičky jsem nikdy neviděla!“ vykřikla nadšeně Mořena. „Já taky ne,“ řekl s úžasem v hlase Boryt.“ „Hezčí víla už snad ani nemůže být!“ dodala Světlice. „Určitě budeš ta nejhezčí víla na světě!“ lichotil jí Řešetlák. „Moc vám všem děkuju za pomoc!“ poděkovala Anežka a malinko se červenala. „To my děkujeme tobě, že už se tolik nehádáme!“ řekly najednou všechny čtyři květiny.  „Teď už ale budu muset letět domů,“ prozradila trochu smutně Anežka. „To je škoda,“ litoval Boryt. „Můžeš kdykoliv přiletět na návštěvu!“ řekla Světlice. „Zastavím se, jakmile budu mít čas, a ještě jednou děkuju. Ahoj!“ rozloučila se Anežka. „Ahoj!“ rozloučily se květiny.

Cesta zpět uběhla docela rychle. Anežce ani nepřišlo, že to bylo pět dní. Když dorazila domů, všichni se divili, co to přiletělo za novou vílu. Až po chvíli poznali, že je to Anežka. A hned se začali ptát, kde a jak k tak krásně barevným šatičkám přišla. Některé víly začaly dokonce i závidět.  Anežka jim vyprávěla celý příběh. A od té doby našla Anežka, stejně jako ostatní květiny v zahradě, spoustu přátel.

Přihlášení uživatele

Vyhledávání